Vánoce plné zázraků II.

Vánoce- každoroční čas, který ani vzdáleně nepřipomíná naplnění svého poselství klidu a míru. Nutno podotknout, že můj letošní adventní čas byl sám o sobě bohatý na zážitky všeho druhu, a místo plánované pohody s sebou přinesl náhody, které provázelo štěstí jako anděl strážný.

Po šťastném návratu ze Štrasburku se zdálo, že se svět definitivně zbláznil, všechny nepřízně visící ve vzduchu se stávaly realitou a já ztrácela důvěru v řádný chod vesmíru.  Přípravy Štědrého dne a stoupající Vánoční nervozita způsobila v naší domácnosti mírnou bouři, až bouchly dveře. Po chvíli trucování nad nespravedlností světa mi ale situace nedala, láskyplně jsem uvařila čaj a vydala se svého muže hledat, navzdory dešti, který vytrvale bubnoval do parapetů. Až na druhý pokus se mi ho podařilo najít v garáži. Láskyplně uvařený čaj jsem mu vnutila a vydala se zpět do tepla a sucha domova provoněného cukrovím a vůní jehličí.

Mé oči cestou, jako už mnohokrát, upoutala hromada suti, která se tu a tam zvětší o nějaký ten kus starého nábytku, stojící před vybydleným sousedním domem. Jen tentokrát bylo něco jinak. Moji pozornost upoutal úložný prostor staré válendy. Jakési staré papíry vykukovaly zpoza promáčených desek dřevotřísky a já cítila potřebu je vzít a zachránit, co se dá. Hromady fotografií napříč stoletím mokly v tom lijáku a mě hlavou zněla jediná myšlenka. Tohle tu nemůže zůstat. I kdyby pro nic jiného, fotografie je kus posvátného papíru, který si zaslouží být zachovaný. Rychle jsem sebrala všechny tašky a spěchala domů. 

Fotografie byly mokré, slepené, a byly všude. Po celém našem obýváku ležela historie jedné rodiny. Historie pohnutých osudů i obyčejných dní. 

Tohle byl ten vánoční zázrak, který mi nalil trochu energie do žil. Znovu jsem začala věřit, že vše, co se děje, má svůj smysl. Ty fotografie tam ležely a nejspíš by ležely dál, kdyby je nenašel někdo s láskou k fotografii jako médiu. Naše domácí bouře byla ta tam. Oba jsme věděli, že sled událostí by se neudál, kdyby nebylo hádky, hledání, usmiřování. 

Zázrakům se ale musí pomoct, aby bylo poselství vánoc dokonáno. Netrvalo to ani den, a podařilo se mi skrz sociální síť zjistit, komu fotografie předat.

Tenhle banální příběh neříká nic jiného, než že zázraky se dějí, i když už na ně přestáváme věřit.