Vánoce plné zázraků I.

Jak jsme přežili teroristiký útok ve Štrasburku

Tenhle text bude trochu chaotický, jako dění samotné. Omluvte mé neutříbené myšlenky, které si nechci nechat jenom pro sebe, ale jejich sled není dokonalý.

Strach z ne-známého...
Občas se prostě život nedá naplánovat a stanete se součástí děje, který ve vašem scénáři rozhodně nebyl. 

A tak se i mě stalo, že můj plán pracovní cesty do Štrasburku, s přidanou hodnotou návštěvy vánočních trhů, nasátí adventní nálady, času pohody a klidu, se zvrhnul v drama nejistoty, smrti, náhody.
Se zpožděním pár dní už bledne vzpomínka na tělo mrtvého muže, který bez piety ležel v chodbičce restaurace a vystupující pocity, které jsou jen těžko přenositelné.

Tím nepřenositelným pocitem který má ty nejrůznorodější podoby, je strach. Zatímco mí blízcí byly strachy bez sebe o mě, jejich strach byl ohraničený mým návratem. Pramenil z lásky i neznalosti situace na místě, z představ a fantazií, z medializace, jejímž úkolem je nejprve zaujmou, až poté informovat.
Já ale na místě necítila strach. Byla to směsice pocitů sounáležitosti s pozůstalými, vědomí vlastní konečnosti, vděčnost za všechno, co vedlo k rozhodnutím, která nám s menší dávkou fantazie zachránila životy. 

Při ohlédnutí zpět a výhledu vpřed, stále necítím strach z "teroru/ismu", protože procentuální výskyt jedinců s psychopatickými sklony je stále stejné (odborné veřejnosti se omlouvám za terminus technikus po splatnosti).
Jen jsem zase o krapítek pokornější vůči vesmírnému běhu věcí a vděčnější za život takový, jaký je.